Vyspělost raného génia
Capriccia ilustrují vyspělost Paganiniho umění už v raném věku. V dosavadní houslové literatuře neměly obdoby. Pravda, barokní mistři rovněž komponovali skladby pro sólové housle, nezřídka s instrumentálním záměrem, avšak teprve Paganiniho Capriccia demonstrují vysloveně nový typ kompozice, příznačný pro romantické cítění.
Technická revoluce
Přestože Paganiniho technické požadavky přinášejí v Capricciích mnoho nových nebo nově využitelných prvků (dvojhlasé trylky, flažolety, pizzicata levou rukou, hru na struně G, různé typy saltata, oktávovou hru), nejsou jen suchými etudami, ale mají i svou hudební hodnotu v harmonické struktuře i v melodické invenci.
Svoboda výběru tónin
Autor je neřadí do okruhu 24 durových a molových tónin (jako např. Bach v Temperovaném klavíru nebo Chopin v etudách a preludiích), nýbrž vybírá tóniny volně z hlediska jejich výhodnosti pro houslovou techniku.
Vliv na další skladatele
Capriccia zanechala stopu v tvorbě 19. i 20. století, např. téma proslulého variačního Capriccia a moll č. 24 se stalo mj. podkladem k Schumannovým, Brámsovým, Rachmaninovým, Lutoslawského variacím.
Vydání a přijetí
Dlouho zůstávala Capriccia jen ve skladatelově rukopise, až v roce 1820 se jejich vydání ujal milánský Ricordi a zveřejnil je jako Paganiniho op. 1.
První reakce a pozdější uznání
Autor je připsal svým kolegům umělcům, ti je však nepřijali, označili je za nehratelné. Teprve s rozvojem houslové virtuosity byly jejich kvality doceněny a dodnes slouží jako demonstrace nejvyšších nároků interpretačního umění.
Digitální nosič ke stažení zde
