27.2.1770 - 28.5.1836
Antonín Rejcha (1770–1836)
Antonín Rejcha patří k nejvýznamnějším hudebníkům pocházejícím z Čech, kteří působili mimo svou vlast. V jeho osobnosti se spojovaly tvůrčí talent, prvotřídní znalosti hudebního teoretika a schopnosti pedagoga. Narodil se v Praze, ale brzy ztratil otce. V deseti letech utekl z neuspokojivých rodinných poměrů za strýcem Josefem Rejchou, který působil jako první violoncellista kapely v Oettingen-Wallersteinu a od roku 1785 vedl kurfiřtskou dvorní kapelu v Bonnu. Pod strýcovým vedením se Antonín Rejcha naučil hrát na několik nástrojů a stal se členem bonnského orchestru, kde v té době působil i Ludwig van Beethoven jako violista.
Útěk a počátky kariéry v Hamburku a Vídni
Roku 1794 Rejcha uprchl před Napoleonovými vojsky do Hamburku. Zde napsal operu Obaldi ou Les Français en Egypte na francouzské libreto, s níž chtěl uspět v Paříži. Opéra-comique však dílo odmítla a Rejcha – snad v naději, že ve Vídni nalezne větší pochopení, ale především aby byl blíž svému vzoru Josephu Haydnovi – přesídlil do hlavního města habsburské monarchie. Roku 1808 se vrátil do Paříže, kde se usadil trvale, a roku 1818 byl jmenován profesorem kontrapunktu na pařížské konzervatoři.
Pozdější úspěchy a uznání
V roce 1829 získal francouzské občanství, o dva roky později byl vyznamenán Řádem Čestné legie (Chevalier de la Légion d’honneur) a rok před smrtí se stal členem Akademie krásných umění (Académie des Beaux-Arts).
Dílo a odkaz
Rejcha vytvořil nesčetně instrumentálních skladeb, včetně symfonií, koncertů, klavírních a varhanních skladeb a komorních děl pro různá obsazení. Největší oblibu si získaly jeho dechové kvintety, přičemž právě jemu se přisuzuje stabilizace tohoto nástrojového obsazení.
Smrt a hodnocení
Antonín Rejcha zemřel nečekaně v 66 letech. Nekrology vyjadřovaly překvapení nad úmrtím muže, který vedl klidný život plně věnovaný práci, a oceňovaly jeho schopnosti pedagoga a teoretika. V jeho díle lze nalézt „úžasné výsledky hudební matematiky“, avšak – kromě dechových kvintetů a některých orchestrálních skladeb – „málo útěchy a osvěžení“. Teprve pozdější generace ocenily jeho jedinečné spojení teoretika a tvůrčího umělce.